Děti nemají co na sebe: v obuvi prodavačka nevypadala, že chce něco prodat ani že nás tam chce; Vietnamci vedle se tradičně snažili, takže jsem ty peníze nechala u nich. Je mi líto, děti, chováte se jak zvěř, máte boty bez žirafky.
V busu cestou domů si H. střihla luxusní záchvateček; vřeštící, slintající a válející se příšeru po výstupu sebrala hlídka MP, která s námi jela (on a ona, poptali se, jestli můžou), odnesla samotnou na služebnu, předvedla tvrdý pelech, žádnou čokoládu a vodu na pití, které tam mají pro mrzké vzteklé děcka, co pijou rodičům krev – po 5 min vykráčeli, Haňa v pohodě za ruku, nehla brvou, ani ke mně neběžela, jen měla prst v puse, což jinak nedělá; ještě jim zamávala… doma vylezla do prvního patra a hodila otočku, že jde spát „k tetě".
Jediný, na koho to udělalo dojem, byl Dalek, který se bál, že přijde o kumpána, jak H. zmizela v doprovodu 2 poldů na stanici.
I ten obrázek mě má na háku....
